Žákyně třetího ročníku reprezentovaly školu na soutěži čalouníků
Jak opravit staré křeslo, pohovku nebo zrestaurovat starožitný nábytek, učí v Česku pouze osm škol. Technická je jediná v Pardubickém kraji. Nejlepší studenti v oboru čalouník ze všech koutů země přitom pravidelně poměřují své znalosti v čalounické soutěži. Z té si před nedávnem odvezly druhé místo i studentky Technické školy ve Vysokém Mýtě Magdalena Hudcová (M) a Anna Voborníková (A). O soutěži a studiu čalounictví se rozpovídaly v krátkém rozhovoru.
- Jak probíhala soutěž, které jste se zúčastnily?
M: Nejdříve nám ukázali, jak to má ve finále vypadat. Dostaly jsme kostru křesla a věci, které jsme potřebovaly na samotnou práci. Byl tam také rámeček, na který jsme musely přidělat pružiny a vyvázat je.
A: Soutěž začínala tak, že nám dali dřevěnou kostru. Jak to má vypadat jsme věděly díky ukázce, podle které jsme se řídily. Ještě zvlášť k tomu bylo vyvazování pružin na podsedáku.
- V konkurenci dalších osmi soutěžících jste se umístily na druhém místě. Čekaly jste takový úspěch?
M: Podobné soutěže jsme se zúčastnily poprvé, takže jsme si myslely, že dopadneme hůř. Takový výsledek jsme opravdu nečekaly.
A: Popravdě ani moc ne. Byly jsme tam poprvé, a tak jsme čekaly to nejhorší.
- Jak jste si užily předávání ocenění v Pardubicích? Jakou cenu jste získaly?
M: Dostaly jsme diplom a poukaz. Předávání bylo strašně dlouhé, protože tam bylo spoustu oceněných.
A: Předávání ocenění bylo hodně dlouhé, protože oceňovaly spoustu lidí a dětí. I přesto bylo velmi zajímavé, dojemné a také nezapomenutelné. Získaly jsme ocenění Pardubického kraje a poukaz.
- Zastavme se trochu u oboru čalouník, který studujete. Proč jste si ho vybraly?
M: Mamka doma šije, tak mě to trošku naučila. Začalo mě to bavit. Postupem času jsme začali hledat obor, ve kterém bych se mohla věnovat jak šití, tak i matematice. Nakonec jsme našli obor čalouník na Technické ve Vysokém Mýtě.
A: K oboru mě vedla rodina. Dědeček vlastní čalounickou firmu, takže jsem jako malá viděla, co se jak dělá. Občas jsem i trošku pomáhala. Babička zase něco pořád šila na stroji, a tak jsem od ní okoukala, jak vyrobit plno krásných věcí. Babička byla švadlena, a tak jsem si řekla, že bych mohla něco podobného také zkusit.
- Věnujete se čalounění i ve svém volném čase?
M: Ano, věnuji. Doma mě v tom i podporují. Taťka mi hledá i nějaké malé zakázky. Pokaždé je to něco jiného a velmi zajímavého.
A: Nevěnuji. Nemám na to prostory. Občas si doma něco zkusím na šicím stroji. Když vidíte to ošklivé, až skoro na vyhození, a dokážete z toho udělat něco úplně nového, je to úžasný pocit. Může to pak sloužit ještě několik dalších let.
- Je na čalounictví něco opravdu složitého?
M: Když pracujeme na něčem novém, o čem nevíme, jak to udělat, tak je to složitější. Jakmile na to ale přijedeme, je to v pohodě.
A: Ostatním to možná přijde jako velice jednoduchý obor, ale já bych řekla, že má každý obor své světlé i stinné stránky. Těžší je třeba to, že existuje plno způsobů čalounění, a my je všechny musíme znát. Stejně tak musím odhadnout, jaký styl se k dané věci hodí. Někdy nám však mohou přijít těžké malichernosti, které nám zrovna nejdou. Úplně nejtěžší je zvykat si na stroje, protože každý šije jinak. To může občas dost překvapit.
- Jak vypadají praxe ve škole?
M: Pracujeme na různých věcech – od podsedáků, přes židle, křesla až třeba po taburetky.
A: Pracujeme na tom, co zákazník zrovna přinese. Může to být jen podsedák, někdy je to celá židle, křeslo, gauč nebo matrace. Máme také stroj na závěsy a záclony, takže na nich pracujeme také.
- Děkuji za rozhovor.
Rozhovor vedla Lucie Švecová, žákyně 3. ročníku Integrované střední školy technické ve Vysokém Mýtě
